Z Etiopie a odjinud

Popis

MORAVA
Kraj širých polí
Žírná, líbezná Morava, tamní písně, kroje, dávné tradice. Pro autorku místo, odkud pochází její rodina, babička, která ji sytila máslovým pečivem i lidovou poezií. Na Moravu jezdí ráda a často. V čase se její představy mění.
Dějový rámec reportáže je zasazen do tradiční jízdy králů. Všechny písně a příběhy, které zná autorka nazpaměť, dostávají jiný obsah i smysl. Stejně tak i obraz dívky a ženy – jejich postavení v tradiční společnosti. Morava v době konzumní společnosti – co se změnilo, co zůstalo…

SARDINIE
Cesta na ostrov
Cesta Evropou – od nás na jih, přes Rakousko, Alpy, Itálii až k moři. Stará cesta horskými průsmyky, kudy procházela vojska, dávní dobyvatelé a panovníci, také obchodníci s náklady zboží. Průsmyky střežené hrady podobající se útesům. Cesta, která se změnila v dálnici.
Dnes lze projet Alpami během několika hodin, nezažít a nevidět téměř nic. Dálnice vedou dál do Itálie – Pádská rovina, kde horské řeky omývají města vytvářená tisíciletými dějinami. A konečně na konci cesty přístav Janov s majákem, který viděl odplouvat loď Kryštofa Kolumba.

Ostrov
Sardinie, zelený ostrov, pusté kopce a pastviny. Půda je kamenitá a vítr zvedá v moři velké vlny. Urputní Sardové vytvořili jednu z nejpokročilejších evropských společností středověku. Lpěli na svobodě a úspěšně se bránili vetřelcům. Pak se ale jejich ostrov zaplnil turisty a mnoho Sardů dnes z turistického průmyslu čerpá svou obživu.
Autorka Sardinii neprojíždí, již po řadu let zůstává po dobu jednoho měsíce na stejném místě severního pobřeží. Postupně toto místo mapuje a objevuje – pastviny, sady, cesty, pláže a lidi, kteří je obývají. Sardinie se pro ni stává důvěrným místem – druhým zvoleným domovem.

BRUSEL
Toto není dýmka
Malá osobní autorčina reportáž z Bruselu, kam ji zavedlo přání opětně navštívit expozici surrealistického malíře René Magritta – umělce odmítajícího vše, co se nazývá skutečností a ověřenou pravdou, odhalujícího přetvářku a lež. „Na světě má všechno svůj řád, pouze lidská mysl je zmatená,“ psal Magritte. Ale původní výstava se změnila, zploštila. Jako by důležitá byla jen forma, pouhé zdání, nikoli obsah – tedy přesně to, co Magritte odmítal.
Brusel a jeho tradice rámují dosud nevstřebanou multikulturní společnost. Není náhodou, že závěr reportáže patří návštěvě Koloniálního paláce, sídla rozsáhlé expozice věnované někdejšímu Belgickému Kongu, obrovské, bohatstvím oplývající zemi, kdysi v osobním vlastnictví belgického císaře Leopolda II. Počet jeho afrických obětí se téměř vyrovná počtu padlých v době první světové války. V čem se to vše týká současné Evropy, jejíž jsme součástí?
Doba se změnila. Jaká je podoba Bruselu – sídla Evropské unie – dnes?

ETIOPIE
Bájná země na rozhraní mezi černou a bílou Afrikou, s prastarou křesťanskou tradicí a pohnutými dějinami. Prý odtud pocházela bájná královna ze Sáby, jejíž syn Menelik ukradl svému otci, králi Šalamounovi, archu úmluvy. Země s nesmírně bohatou kulturou a památkami, mezi nimiž vynikají skalní křesťanské chrámy a kláštery.
Jako jedna z mála afrických zemí se Etiopie dokázala ubránit cizím kolonizátorům. Jsou tam hory, dobré podnebí a dosud poměrně málo turistů.
Autorka se chtěla vrátit do Afriky, kterou již mnohokrát navštívila. Ve svých reportážích se opět snaží mapovat tento všemožně zbídačený kontinent, dnes zachvácený divokou globalizací a touhou konzumovat. Odkud se do Evropy valí hrozba davů neznámých a hrozivých migrantů. A zároveň je to kontinent plný příslibů do budoucnosti. Možná že právě v Africe se zrodí cosi objevného, nová energie pro náš unavený svět. Vždyť pramáti Lucy se napřímila a vykročila vstříc budoucnosti právě v Etiopii.