Ukázka z knihy Za svitu měsíce

Rozdělí je slib a pak jejich lásku možná navždy překazí druhá světová válka...

Historické romány mají jedinečnou schopnost přenést nás do minulosti a přiblížit lidské příběhy, které jsou plné emocí a životních zkoušek. Za svitu měsíce není výjimkou. Tento strhující román vás zavede do Itálie ve 30. a 40. letech 20. století, kdy země čelí sílícímu fašismu a devastující válce.

Hlavní hrdinka, Nina Argentová, je silná mladá žena, která se odmítá podvolit tradicím a chce si svůj život řídit podle vlastních pravidel. Její příběh však zkomplikuje řada dramatických událostí – bratrova emigrace, mateřský slib, láska ke kamarádovi z dětství Pietru Panteovi, a nakonec i hrůzy druhé světové války.

V době, kdy Mussoliniho fašismus proměňuje Itálii v neklidnou a nebezpečnou zemi, se Nina musí rozhodnout mezi odpovědností k rodině a vlastními touhami. Když se Pietro vrací do Ameriky, Nina zůstává sama, a situace se ještě zhoršuje, když jejich horské městečko začne terorizovat německá armáda.

Román sleduje dvě desetiletí Ninina života, během nichž čelí ztrátám, překonává překážky a bojuje za své sny. Je to nejen příběh o lásce a odhodlání, ale také o neuvěřitelné ženské síle, odvaze a schopnosti přežít i v těch nejtěžších podmínkách.

Přečtěte si krátkou ukázku:

V okamžiku, kdy tam jen tak stáli a jeden na druhého se dívali na schodech, uplynula celá věčnost. Srdce jí prudce bušilo v hrudníku. Un colpo di fulmine. Láska na první pohled. Někde o tom četla. Rychle tu hloupou myšlenku vyhnala z hlavy.

"Ciao," rekl nakonec, potáhl z cigarety a významně se na ní podíval. Pořád ještě se usmíval, naklonil hlavu na stranu a vyzařoval sebevědomí, kterého si u zdejších mladíků nikdy nevšimla.

"Ciao," odpověděla mu a snažila se popadnout dech.

"Jestli patříte do sboru, tak jdete pozdě. Už skončili."

"Já nezpívám. Přišla jsem pro otce. On sbor vede."

Kývl hlavou, jakoby mu tím něco potvrdila.

"Věděl jsem, že jste mi povědomá. Vy jste to Argentovic děvče, Corradova dcera. Pamatuji si vás, když jste byla malá. Před lety jsem byl u vás doma, večer předtím, než jsem odjížděl." Mluvil s neobvyklým přízvukem, méně plynule, dialektem.

Vzpamatovala se a odpověděla: "Ano, to je pravda. Jsem Nina. Nina Argentová." Ukázala na kostel. "Musím sehnat otce."

"Zrovna jsem s ním mluvil. Vrátil jsem se před dvěma dny a hráli jsme spolu bocce." Odmlčel se prohlížel si ji. "Vyhrál nějaké peníze od mého amica a já se nabídl, že mu je donesu. nejdřív jsem vás nepoznal. Jsem Pietro. Pamatujete si na mě?"

Zvedl se vítr a jí se z drdolu uvolnil pramen vlasů a divoce jí poletoval kolem očí. Když zvedla ruku, aby si vlasy zase upravila, všimla si, jak se na ní dívá. Musím vypadat hrozně. Ovšem výraz v jeho obličeji, nebyl nijak znechucený. Zračilo se v něm něco jiného, pro ni zatím úplně neznámého.

Místo odpovědi se ho zeptala: "Takže jste skončil v Americe?"

"Ano. Za tři týdny se tam vracím."

"Kde nakonec žijete?" Zvědavost ji přiměla zůstat stát na schodech. Jen když mluvili, postoupila o dva schody blíž ke dveřím.

"V Pensylvánii. Tam je spousta uhelných dolů."

"Přišel jste o válku," řekla a všimla si, že Pietro má vrásky na kloubech ruky, ve které drží cigaretu, celé černé. Tlouklo se to s jeho jinak elegantním zevnějškem.

Potáhl z cigarety a než jí odpověděl, na chvilku se odmlčel. "Musela to být hrůza." Zavrtěl hlavou a podíval se jí do očí.

"Všechny rohy této piazzy byly plné Rakušanů. Obsadili dokonce i San Micel. Ale přežili jsme." Netušila, co by dál měla říct. "Už bych měla běžet."

"Uvidíme se na slavosti, si?" ujistil se a zněl zaujatě.

"Ano, budu tam. Ciao." Nina stoupala ke kostelu a snažila se vzpomenout si, proč sem vlastně přišla. Byla vděčná, že ven vyběhla Aurora s otcem, kterého měly dovést domů.


Za svitu měsíce