Román plný lásky, tajemství a odvahy. Ukázka z knihy Kde se les dotýká hvězd

Krásný román o dítěti, které naučí dva dospělé, co to znamená věřit a milovat.

Po smrti matky a boji s vlastní nemocí se ornitoložka Joanna, aby překonala všechny útrapy, vrací ke svému výzkumnému projektu. Jednoho dne její zažitou každodenní rutinu naruší záhadná dívka, která se bosá a potlučená zjeví na prahu jejího domu.

Dívka si říká Ursa a tvrdí, že přišla ze vzdálené galaxie, aby žila mezi lidmi, dokud se nestane svědkem pěti zázraků. Joanna se obává, že dítě uteklo z domova, a tak váhavě souhlasí, aby na čas zůstalo u ní. Zamýšlí mezitím zjistit, odkud Ursa je a zda se tam může bezpečně vrátit. Při řešení této záhady se s prosbou o pomoc obrátí na souseda, samotářského a uzavřeného Gabriela. Ale s každým dalším dnem, který Jo a Gabe s Ursou tráví, nezodpovězených otázek přibývá a podezření sílí. Jak to, že malá holka nejen čte, ale i chápe Shakespeara? Proč se kolem ní najednou dějí dobré věci? Úchvatný román o dítěti, které naučí dva dospělé, co znamená věřit a milovat.

Přečtěte si krátkou ukázku:

Ta dívka vypadala jako podhozenec z pohádek. Byla skoro neviditelná, její bledá tvář, mikina i kalhoty splývaly se soumračným lesem za jejími zády. Neměla boty. Stála nehybně, jednou rukou objímala kmen ořechovce a ani se nepohnula, když auto dojelo na konec štěrkové cesty a zastavilo pár metrů od ní.

Sotva Jo vypnula motor, odvrátila pohled a začala si ze sedla spolujezdce sbírat dalekohled, batoh a svoje poznámky. Možná se to dítě vrátí zpátky do říše víl, když z něj na chvíli spustí oči.

Ale když vystoupila z auta, bylo tam pořád. "Vidím tě," řekla Jo stínu pod ořechovcem.

"Já vím," ozvala se ta dívka. 

Jo vykročila po betonovém chodníčku a z podrážek jí odpadávaly kousky zaschlého bahna. "Potřebuješ něco?"

Dívka neodpověděla.

"Co děláš na mém pozemku?"

"Chtěla jsem si pohladit tvýho psa, ale nepustil mě k sobě."

"To není můj pes."

"A čí teda je?"

"Ničí." Jo otevřela dveře na verandu. "Měla bys jít domů, dokud je světlo." Rozsvítila venkovní zářivku proti hmyzu a odemkla domovní dveře. Když si rozsvítila i vevnitř, vrátila se k dřevěným dveřím a zamkla je.

Té dívce bylo sice asi devět, ale stejně mohla mít něco za lubem.

Za čtvrt hodiny byla Jo osprchovaná a převlečená do trička, tepláků a sandálů. Rozsvítila si v kuchyni a v šeru za okny se začaly rojit mušky. Zatímco si chystala věci na grilování, myslela na tu dívku pod ořechovcem. Určitě už šla domů. Je moc malá, aby se takhle za tmy toulala po lese.

Jo si vynesla marinované kučecí prsíčko a tři špízy se zeleninou k ohništi na travnatém plácku mezi domkem a loukou, zalitou měsíčním světlem. Domek, který si pronajala, byl ze čtyřicátých let a říkalo se mu Kinneyho chata. Stál na kopečku čelem k lesu a za ním se táhla malá prérie, kterou majitel pravidelně vypaloval, aby taky nezarostla mlázím. Jo v kruku z kamenů rozdělala ohýnek a postavila na něj rošt. Když na něj kladla maso a špízy, s trhnutím zpozorovala temnou postavu, která se objevila za rohem domu. Ta dívka. Zůstala stát jen pár metrů od ohně a pozorovala Jo, jak na rošt pokládá, poslední jehlu. "Ty nemáš sporák?" zeptala se.

"Mám."

"Tak proč vaříš venku?"

Jo se posadila do jednoho ze čtyř rozvrzaných zahradních křesílek. "Protože to mám ráda."

"Voní to pěkně."

Jestli ze mě chceš vydyndat něco k snědku, tak budeš zklamaná, pomyslela si Jo. Jako ornitoložka neměla moc času na nákupy a chladnička v domě zela prázdnotou. Ale ta dívka mluvila s protáhlým přízvukem místních a soudě podle bosých nohou sem přišla z některého stavení v blízkém okolí. Takže si na večeři klidně může dojít domů.

Dívka přistoupila blíž k ohni a plameny ji ozářily tváře a plavé vlasy, jen oči ne. To byly pořád dvě hluboké temné tůně.

"Neměla by ses vrátit domů?" zeptala se Jo. 

Dívka popošla o další krůček. "Nemám na Zemi domov. Já bydlím támhle." Natáhla ruku a ukázala vzhůru.

"Kde přesně?"

"Ve Velké medvědici."

"V tom souhvězdí?"

Dívka přikývla. "Jsem z galaxie Větrník. To je u ocasu Velké medvědice."

Jo toho o galaxiích moc nevěděla, ale to jméno znělo jako něco, co si vymyslelo malé dítě. "O galaxii Větrník jsem nikdy neslyšela," namítla.

"Tak jí říkáte vy. My pro ni máme jiné jméno."

Jo ji teď viděla do očí. Ta jiskra v jejím pohledu byla na dětskou tvář nečekaně inteligentní a Jo si to vyložila jako známku toho, že dívka dobře ví, že to je všechno jenom legrace. "Jestli jsi mimozemšťanka, proč vypadáš jako člověk?"

"Jenom používám tělo té holky."

"Jestli tě poslouchá, tak jí řekni, ať upaluje domů."

"To nejde. Byla mrtvá, když jsem si vzala její tělo. Kdyby šla domů, její rodiče by se vyděsili."

Takže hra na zombíky. Jo o takových věcech už slyšela. Ale jestli si to děvče chtělo hrát na invazi zombie mimozemšťanů, tak bylo na špatné adrese. Jo to s dětmi nikdy moc neuměla a nebavilo ji vymýšlet si a hrát si na něco, dokonce ani když byla sama malá jako tahle dívka. Její rodiče byli oba vědci a často říkali, že se na ní podepsala dvojitá dávka analytických genů. Žertem jí vykládali, jak přišla na svět s vážným a zamyšleným výrazem, jako by už na porodním sále spřádala teorie a hypotézy o tom, kým je a co jsou zač ti lidé kolem. 

Mimozemšťanka v lidském těle ji pozorovala, jak obrací kuřecí prsíčko na roštu.

"Měla bys jít domů na večeři," řekla Jo. "Tví rodiče se o tebe budou bát."

"Už jsem ti řekla, že nemám -"

"Nechceš si aspoň zavolat," nabídla jí Jo a vytáhla z kapsy mobil.

"Komu bych volala?"

"Tak mám zavolat já? Řekni mi číslo."

"Jak bych mohla mít číslo, když jsem přišla z nebe?"