Nejkrásnější vánoční pohádka - Vánoční koleda

Příběh, který rozehřeje i ta nejchladnější srdce a připomene pravý smysl Vánoc.

"Bůh žehnej nám všem i jednomu každému z nás!"

Vánoční koleda patří k nejdojemnějším vánočním příběhům všech dob. Charles Dickens v ní vypráví příběh o Ebenezeru Kolenovrtovi - zahořklém lakomci, který miluje peníze a nejraději by Vánoce zrušil. Na Štědrý den ho však navštíví tři duchové Vánoc - minulých, letošních i budoucích. Otevře nakonec své srdce, nebo zůstane nepoučitelným lakomcem? 

Přečtěte si krátkou ukázku.

"Ty jsi ten duch, jehož příchod mně byl oznámen?" tázal se Kolenovrt.

"Jsem." Hlas zněl jemně, měkce a neobyčejně přitlumeně, jakoby doléhal odněkud z dálky.

"Kdo a co jsi?" ptal se Kolenovrt.

"Jsem duch minulých Vánoc."

"Dávno minulých?" tázal se Kolenovrt pozoruje malou postavu. "Nikoli, jen loni minulých Vánoc."

Kolenovrt sám nevěděl proč, ale najednou se  ho zmnocnilo zvláštní přání vidět ducha v čepici, a proto ho požádal, aby si ji dal na hlavu.

"Co?" zvolal duch. "Chtěl bys bězbožnýma rukama zhasnout to světlo, které poskytuji? Nestačí snad, že jsi jedním z těch, jejichž skutky upletly tuhle čepici a kteří mne nutí, abych ji nosil staženou hluboko do tváře?"

Kolenovrt uctivě popřel úmysl, že by chtěl ducha uřážet nebo že by byl někdy ze svého živobytí naschvál narážel duchovi čepici. Potom se osmělil optat, kvůli čemu k němu duch zavítal.

"Kvůli tvému blahu," pravil duch.

Kolenovrt zdvořile poděkoval, ale pomyslel si, že by mu k blahu jistě lépe pomohl spánek, který by nikdo nerušil.

Duch mu nejspíš četl myšlenky, neboť ihned pronesl: "Jsem tu kvůli tvé záchraně. Měj se na pozoru!" Nato vztáhl ruku a uchopil Kolenovrta za rameno. "Povstaň a pojď se mnou."

Kolenovrt věděl, že by bylo marné vymlouvat se na mizerné počasí, na hodinu, která rozhodně ní vhodná k vycházkám, jakož i na to, že je v posteli teplo a venku zima, že je oblečen jen v županu, pantoflích a noční čepici a promě toho je i nastuzený. Duch ho uchopil jen zlehka, jakoby ženskou rukou, ale Kolenovrt mu nedokázal žádným způsobem odporovat. Povstal, ale když viděl, že duch míří k oknu, chytil ho prosebně za roucho.

"Jsem jen smrtelník," úpěl, "a když spadnu z okna, zabiju se."

"Dotknu se tě za ruku zde," pravil duch a položil mu ji na srdce, "a povznesu tě ještě v jiných večech."

Po těchto slovech propluli stěnou a ocitli se venku na cestě uprostřed polí. Město zmizelo docela, nezůstalo po něm ani stopy. Tma a mlha zmizely s ním, neboť byl jasný studený zimní den a kolem ležel sníh.

"Probůh!" zvolal Kolenovrt, když se rozhlédl kolem, a sepjal ruce. "Tady jsem vyrůstal. Tady jsem žil, když jsem byl malý!"

Duch na něj hleděl měkkým pohledem. Jeho dotyk, ačkoli byl jen lehký a sotva znatelný, prudce zapůsobil na smysly starého muže. Ucítil ve vzduchu tisícero vůní a každá v něm probudila na tisíce myšlenek, nadějí a radostí a starostí, na které už dávno, dávno zapomněl.

"Tvoje rty se chvějí," pravil duch, "a co to máš na tváři?" 

Kolenovrt zajíkavě odpověděl, že to asi bude sněhová vločka, a poprosil ducha, aby ho vedl tam, kde býval jako chlapec šťastný.

"Pamatuješ si cestu?" otázal se duch.

"Jak bych si ji nepamatoval?" zvolal Kolenovrt vroucně. "Mohl bych po ní jít se zavřenýma očima."

"O to divnější je, žes na ni po celá léta zapomínal!" podotkl duch. "Pojďme dále!"

Vánoční koleda