Je vrah šílený, nebo jde o něco osobního? Ukázka z knihy Věrný čtenář

Thriller chladný a ostrý jako čepel finského nože. Přečtěte si krátkou ukázku.

Vítr zesílil a ve skulinách rozlehlého rodinného domu ze skla a omítnutého betonu to úzkostně kvílí. Ze střechy se ozývá klepání a pomalu nabývá na intenzitě, tlumené praskání připomíná zvuky rozběsněných plamenů. O mohutnosti vichřice svědčí i nahromaděná vrstva sněhu, který na terase závratnou rychlostí vytvořil bílou dunu. Maria Kopponenová si pevně utáhne vlněný kardigan a z velkých oken obývacího pokoje vyhlédne ven do tmy. Zadívá se na zamrzlé moře - touhle roční dobou až překvapivě připomíná rovinaté pole - a pak na pěšinu vedoucí k molu. Osvětlují ji venkovní lampičky sahající do výše oken.

Maria zaboří chodidla do kožešiny, jež pokrývá téměř celou plochu podlahy v místnosti. Dům je vyhřátý a útulný. Ona přesto cítí neklid a sebemenší nedostatky ji nezvyklým způsobem provokují. Tak třeba to pekelně drahé venkovní osvětlení, co ne a ne pořádně fungovat. Ze zamyšlení procitne, až když si všimne, že dohrála hudba. Projde kolem krbu k rozměrné knihovně, kterou zabírá manželova sbírka téměř čtyř set gramodesek vyrovnaná do pěti úhledných řad.

Už si za všechny ty roky zvykla, že v téhle domáctnosti se hudba nepouští z chytrého telefonu. Desky mají sakra dobrý zvuk. Tak to Roger okomentoval i tehdy, když se u jeho sbírky zastavila úplně poprvé. Tenkrát jich měl okolo tří set. Asi o sto míň než dnes. Během jejich společného života se však přírůstek vinylů značně zpomalil, což Marii připomíná, kolik toho manžel zažil, než se seznámili. Jeho život bez ní. Ona sama před ním byla jen s jedním mužem: středoškolská láska vyústila v mladou roztančenou svatbu a skončila v okamžiku, kdy Maria potkala slavného spisovatele. Na rozdíl od něj si nikdy nevyzkoušel, jaké to je být nezadaná. Někdy sní o tom, že by taky nechala vše plynout: Jen tak se hledat a prožívat milostné aférky. Svobodu. Ani trochu jí nevadí, že je manžel o šestnáct let starší. Znepokojuje jí představa, že ji jednoho dne zachvátí zmatek, takový ten neklid, kterého se člověk staví jedině tak, že se dostatečně často vrhá do neznáma. A přesně takhle žil i Roger. Až teď, za rozbouřeného únorového večera, kdy osaměle prochází jejich honosným sídlem u moře, v tom najednou spatří hrozbu. Nerovnováhu, která by mohla vychýlit kurz jinam, pokud by se i jejich vztah někdy ocitl uprostřed nefalšované bouře.

V tom to zahlédne znovu. Tentokrát koutkem oka. Světýlko nejblíž u pláže nakrátko zhasne. A hned se zase rozsvítí.
Úplně jako před chvílí, potemnělo jen na vteřinku. Maria ví, že zářivkové trubice v lampách měnili před Vánocemi. Dobře si to pomatuje, protože nechutně drahou fakturu zaplatila elektrikáři hotově. A právě proto ji tahle zanedbatelná mrzutost popudí.

Takže popadne telefon a napíše mu zprávu. Netuší, proč se rozhodla manžela obtěžovat takovou podružností, zvlášť když má právě vystoupení, jak Maria dobře ví. Možná je zatím chvilkový pocit osamělosti, smíšený se špetkou nejistoty a nepatřičné žárlivosti. Chvíli na odeslanou zprávu zírá a čeká, až se fajfky na spodním okraji zbarví do modra, ale to se nestane. Roger je nedostupný.

Ve stejný okamžik se zasekne deska. What I am abou to. What I am abou to. What I am... Zní to, jako by se Wonder zajíkal, protože ho uťali v půlce toho jeho krásného verše. Některé Rogerovy desky už jsou v tak špatném stavu, že je snad ani nestojí za to zachraňovat. Copak v tomhle příšerném baráku nic nefunguje? Tělo ji prostoupí chlad. A než se vzpamatuje, zahlédne za skleněnými dveřmi něco, co tam nepatří. Silueta nakrátko splyne s jejím odrazem, ale potom se pohne a promění v samostatnou postavu.