Co všechno je ochotna riskovat, aby zvrátila svůj nelehký osud? Ukázka z knihy Rudá špionka

Přečtěte si krátkou ukázku.

Na jaře roku 1914 netušila dcera ruských aristokratů Naďa nic o blížící se válce, natož o revoluci, která zničí svět, ve kterém dosud žila. Její kdysi vznešená rodina byla zbavena veškerého majetku a občanských práv. Co všechno je člověk ochoten udělat pro to, aby se zvednul ze dna? Ve naze zachránit aspoň to málo, co z jejího život zbylo, se provdá za horlivého bolševika. Další vypočítavý čin následuje, když kývne na nabídku, pracovat pro Sověty jako špionka. Odjíždí do Paříže, kde je okamžitě vtažena do krásného, ale zrádného světa tajemství a falše.  Sužována svědomím a okouzlena zakázanou milostnou aférou se zaplete do spiknutí, které končí šokující vraždou. Co všechno je ochotna riskovat, aby zvrátila svůj nelehký osud?

Přečtěte si krátkou ukázku:

Měla jsem mnoho tváří, mnoho jmen. Zemřela jsem a znovu se narodila. Ve vězení jsem byla pouhé číslo. Ale svůj život jsem začala jako Naďa Šulkinová, se jménem, na něž jsem byla kdysi hrdá. Se jménem, které zavinilo mou smrt.

Každý rodokmen má masivní hlavní větve a tenké odnože. Šulkinovi byl starý aristokratický rod - bohatý s dobrými styky -, ale už v dětství jsem věděla, že se s bratrem nacházíme na spodním žebříčku hierarchie. Náš otec byl mladší syn mladšího syna a zdědil dům střední velikosti v Sankt - Petěburgu a skromné venkovské sídlo Prijalko, což byl zlomek majetku, který vlastnili jeho bratranci. Protože nás obklopovali ti, kteří měli víc, naše postavení mělo k privilegovanému daleko. Tatínek - pro ostatní hrabě Šulkin - byl všechno to, co uznačoval jeho titul: hrdý na svůj původ, politicky konzervativní a jen vzácně k vidění na veřejnosti bez vyznamenání, která si zasloužil oddanou službou carovi. Pod sebevědomým zevnějškem byl však laskavý a velkorysý, vždy ochotný přimluvit se za přátele nebo jim půjčit peníze. Podobně srdečný vztah měl s našimi poddanými, nebo jsem si to tak myslela. Posmívalo se mu naše služebnictvo za zády? Jednou z mnoha krutostí revoluce je, že zničila moji minulost a zpětně pošpinila každou šťastnou vzpomínku pochybností.

Můj otec s matkou byli komicky nesourodí, což oba přijali s rezignovanou smířlivostí. Maminčin dědeček byl francouzský vývozce vína, který se oženil do aristokratické, ale zchudlé ruské rodiny: jeho syn, maminčin otec, se coby obchodník cítil jako ryba ve vodě v Paříži i v Sankt - Petěburgu a podle toho vychovával i své děti. Maminka hrála na klavír Debussyho nokturna, dbala na to, aby kuchařky chystaly na její odpolední společenská setkání dokonalé čajové pečivo, byla oddanou mecenáškou baletu,a když se narodil můj starší bratr Vasilij, najala mu francouzskou chůvu. Maminka nám často opakovala, že nesnášela pláčící děti a začala s námi trávit čas, až když jsme se naučili mluvit. Samozřejmě francouzsky. 

Možná nebyla mateřská v tradičním slova smyslu, ale mě to bylo jedno. Pro mě byla někým mnohem lepším: opravdovou romantickou hrdinkou. Byla umělecky založená a emotivní, s šikmými vnějšími koutky očí, jež dodávaly její tváři přirozeně melancholický výraz, a mně připadala krásnější a zajímavější než všechny ostatní matky, které jsem znala. Maminka těkala od jedné záliby k jiné - od klavíru k malbě, od vyšívání k poezii - a všechno hluboce prožívala, ať se radovala nad dokončením skici, nebo bědovala nad tragickým koncem románu. Ať měla jakoukoliv náladu, brzy ji vytřídala jiná, a já se vždycky přizpůsobila. I když mě maminka občas odehnala, nikdy jsem nepochybovala, že mě bezmezně miluje. Měla tolik zájmů, musela vyzkoušet tolik věcí, a času bylo tak málo.

Maminka považovala tatínkovo široké příbuzenstvo za "staré, nudné suchary" a raději se stýkala s umělci a volnomyšlenkářskými členy společnosti, kteří ji naplňovali. Své bratrance a sestřenice ze strany Šulkinových jsem vídala pouze na velkých rodinných sešlostech, nejčastěji křtinách, protože ženy z rodu Šulkinových byly mimořádně plodné. Kdykoli se ten početný klan sešel, vrhal na maminku lítostivé pohledy - jenom dvě děti - a mně teprve o mnoho let později došlo, že to nebyla smůla, kvůli níž zůstala moje rodina tak malá. Vasilij a já jsme mamince stačili.