Akční, originální thriller plný smrtících zásahů a smrtícího humoru. Ukázka z knihy Město plné oken

Trefit někoho v jedoucím autě na rušné křižovatce v New Yorku, městě plném oken, se snad někomu může zdát jako nemožné. Geniální, zábavný a totálně nesnesitelný vyšetřovatel Lucas Page má nevšední dar - dokáže vidět zločin z jiného úhlu pohledu. Přečtěte si krátkou ukázku.

Robert Pobi je kanadským autorem thrillerů vydávaných ve 25 zemích. Žije v Kanadě, část roku tráví v chatce v horách bez internetu a televize. Zajímavostí je, že nemá profil na sociálních sítí a dokonce nevlastní ani mobilní telefon. Komunikuje pouze přes e-mail.

Střela, kterou nebylo možné vypálit... a přece zasáhla cíl: člověka v jedoucím autě na rušné newyorské křižovatce sevřené třeskutými mrazy. Vrah, kterého nelze vystopovat a i když to zprvu vypadalo na náhodu, udeří za pár dní znovu. Opět neviditelný, opět z nemožné pozice. Jen jeden člověk může zjistit, jak neznámý odstřelovač pracuje. Lucas Page má totiž dar vidět zločin z jiného úhlu. Z toho, který dokáže spočítat trajektorie a pravděpodobnosti a určit, odkud vrah udeřil. Zbývá jen přemluvit Lucase ke spolupráci. Což nebude jednoduché: Page, bývalý agent FBI a nyní univerzitní profesor astrofyziky, už nechce mít se svým dřívějším zaměstnáním nic společného: při poslední akci přišel o ruku, o nohu, o oko a především o chuť honit se za zločinci. Se dvěma protézami a umělou bulvou to totiž jde dost ztuha.

Přečtěte si krátkou ukázku:

Nimi Olsenová udělala tu chybu, že se pokusila přejít 42. ulici půl bloku před křižovatkou a už jí blikala červená. Teď byla uvězněná na kupě umrzlé sněhové kaše, která se klikatila prostředkem jízdní dráhy, a cítila se zamrzlá jako psí bobek. Auta se kolem ní míhala vražednou rychlostí a každých pár vteřin se jí o bok otřelo zrcátko.

Provoz byl mimořádně vražedný, všichni jeho účastníci měli všeho po krk, cítili se bídně a zapálili by třeba lejno, kdyby vydalo trochu žáru. Už čtrnáct dnů se teploty blížily mínus dvaceti stupňům, největší mrazy za více než sto let. Polovina zpravodajských stanic to vydávala za důkaz klimatických změn probíhajících v reálném čase a výstrahu před zánikem lidstva. Podle té druhé poloviny arktické mrazy jasně dokazovaly, že si globální oteplování vycucali z prstu vegani prohánějící se v teslách a nenávidějící americkou ústavu. Jediné, na čem se shodli skutečně všichni, bylo to, že je vážně zima.

Každý Newyorčan někdy zažil, jaké to je balancovat uprostřed vozovky a hrát si na toreadora mezi rozzuřenými automobily. Byla to také jedna z možných cest do rubriky úmrtních oznámení. Nimi tady vyrostla a vždycky si myslela, že pod koly aut končí ti druzí: více než patnáct tisíc chodců v metropoli se každoročně zblízka setkalo se znakem automobilky na kapotě auta a následně se projelo v sanitce. A i když svým zraněním nakonec podlehlo asi jen dvě stě z nich, Nimi nehodlala toto cvičení převádět z teoretické roviny do praxe.

Pečlivě se rozhlédla na obě strany a čekala na mezeru v proudu aut pádících kolem. Už pět minut tu takhle vrávorala a ráda by zase ucítila pod podrážkami chodník.

Pak se choreografie provozu jakoby mávnutím kouzelného proutku změnila a černý sedan jedoucí po Dvaačtyřicáté a podjíždějící viadukt na Park Avenue zpomalil. Řidič na ni mávl. Nimi zvedla nohu a vykročila do prázdna.

S úsměvem vstoupila pod mřížku chladiče. I ona řidiči zamávala a její rty naznačily slovo "děkuji". 

Navázala s mužem oční kontakt a všechno bylo, jak má být. Ale jen na chvíli.

Sklo auta se roztříštilo a řidičova hlava zmizela - teď tu byla a v příští vteřině ne. Hodiny přestaly na kratičký okamžik měřit čas a všechno nepohnutě ztuhlo.

Teprve pak zaburácel výstřel.

Nimi začala křičet.

Vůz s automatickou převodovkou, který teď nikdo neřídil, vyrazil vpřed.

Nimi se rozběhla: člověk by mohl říct, že jí to myslelo rychle, ale v klinické terminologii se tomu říká instinkt.

Nebýt tak kluzko, měly by její podrážky, lepší přilnavost.

Mít dělší nohy, snad by na chodník doběhla včas.

Kdyby byla trochu kratší, kosti a svaly by možná lépe ochránily její vnitřní orgány.

Být to v jiný den, mohla žít.