Celkem
{{item.Name}} {{item.Count}} KS

Začíná jaro a s ním i objevování krásných míst naší země a jejích historických památek.  V knihách Jana Bauera se dočtete o zajímavostech a neobvyklých příhodách šlechtických rodů i církevních hodnostářů, kteří působili na našem území, o kterých se nedozvíte z žádných učebnic dějepisu.

 

Ukázka z knihy Jan Bauer: Co se nevešlo do dějepisu

Utopený farář

Smil Bítovský z Lichtenburka hostil na hradě Cornštejně větší sešlost pánů a rytířů z okolí, a mezi nimi se ocitl i farář Vojslav z Jaroměřic, jinak původem mnich cisterciáckého kláštera v Sedlci u Kutné Hory. Protože podléhal pouze svému opatovi, choval se v panské společnosti velmi sebevědomě a drze si pouštěl pusu na špacír. Zvlášť, když víno teklo proudem a kolem stolu se co chvíli rozezněl divoký smích. Farář Vojslav byl výmluvný a vtipný, což by nebylo na závadu. Horší však bylo, že ostří svého vtipu přečasto zkoušel na hradním pánovi a hostiteli.

Smil z Lichtenburka si jako důvěrník samotného krále jen tak nenechal něco líbit. A protože už do sebe také obrátil nějaký ten pohár, přestával se kontrolovat a hrubě se na faráře obořil. Vojslav mu však znovu cosi jízlivého odpověděl, Smil to považoval urážku své rytířské cti a okamžitě rozkázal svým zbrojnošům, aby se kněze chopili, zašili ho do koženého pytle a hodili do Dyje. Pánův rozkaz je pro služebníky pánův rozkaz, zvlášť když jim v díle pomáhali mnozí – už notně opilí – vznešení hosté. Marně je nešťastný mnich prosil, marně škemral, skončil nakonec v řece, kde se utopil.

Teprve pak Smil z Lichtenburka velmi rychle vystřízlivěl a litoval, čeho se v návalu zlosti dopustil.  Bylo ale už pozdě. Cisterciáci si na něj stěžovali až v Avignonu u papeže Klimenta VI., který ve spravedlivém hněvu uvalil na cornštejnského pána klatbu. Nesměl přestoupit práh žádného kostela, kneží nesměli k němu na hrad a kdekdo se mu vyhýbal, aby sám neupadl do klatby. Co horšího, klatba se vztahovala na celou rodinu Bítovských z Lichtenburka.

Smil se pak v zoufalství obrátil na římského a českého císaře Karla IV., aby se za něj u papeže přimluvil. Panovník si Lichtenburků za jejich věrné služby vážil a vzhledem k tomu, že Kliment VI. byl jeho přítelem, podařilo se mu vymoci zrušení klatby.

Nebylo to však zadarmo. Papež prý od Smila požadoval, aby se dostavil jako bosý a prostovlasý kajícník k olomouckému biskupovi a pokořil se před ním. Do toho se však pyšnému Smilovi příliš nechtělo. Proto žádal krále o další přímluvu. Nakonec mu byla kajícná pouť do Olomouce milostivě odpuštěna. Pouze prý musel v místech, kde dal utopit nešťastného jaroměřického faráře, dát zbudovat kapli Nejsvětější trojice. Sám se však jejího dokončení nedočkal. Zemřel už někdy na podzim roku 1347 – a kdo ví, zdali to nebyl boží trest za vraždu mnicha Vojslava.


Pomozte nám zlepšit e-shop
Podělte se s námi o své dojmy z nového
e-shopu LEVNÉ KNIHY